Milo se probudil u vody, jako už bezmála desettisíckrát. Smrt tam
seděla s ním, s překříženýma nohama. Byla tam pokaždé, když se
probral, dívala se na něj těma svýma slzícíma, citlivýma očima,
zahalená do dlouhých černých vlasů. Ne že by tam musela být. Mohla ho
prostě zhasnout a nechat ho, ať se vzbudí sám. Nikdy to ale neudělala. Ani
jednou. „Suzie,“ zašeptal. (Neměla ráda, když se jí říkalo
„Smrt“. Není se čemu divit.)