Hajao Kawai (1928–2007), první jungiánský psychoanalytik v Japonsku a
autor publikací z této oblasti (např. oceňované Japanese Psyche), patřil
mezi přední osobnosti japonské kultury a školství; zabýval se mj.
souvislostmi mezi zenovým buddhismem a psychoterapií. Ve svých
přednáškách pro sdružení Eranos v Asconě, z nichž tato kniha čerpá,
se snažil o přiblížení východního chápání světa lidem Západu a
speciálně se zamýšlel nad tím, zda vůbec a jak např. koncepty bytostného
Já a individuace korespondují se skutečnostmi vnímanými ve východních
pojetích duše. V Kawaiově práci se tak setkáme s pohádkovými, snovými
a mytologickými motivy v klasických japonských příbězích (Pohádka
o Urašimovi, Torikaebaja, Snový deník světce Mjóe, Dům pěnice atd.) a
také v teogonických textech ze středověkých kronik Kodžiki a Nihonšoki,
jež líčí komplikované vztahy mezi jednotlivými božstvy panteonu.
Ve všech těchto narativech autor nachází několik významných
východisek: zahrnutí skutečnosti do pojmu džinen, kosmologický princip
jüan-čchi (jap. engi), koncepci „prázdného středu“ a pojetí krásy,
spočívající na vyváženosti a úplnosti. Z tohoto pohledu a se
zkušenostmi z hlubinné psychologie pak nalézá klíč k mnohdy nesnadno
uchopitelným dějům, jako jsou estetické vyústění v pohádkách (na
rozdíl od západního vyznění etického), proměnlivost mužské a ženské
role či neobvyklé funkce ošklivosti, nedokonalosti a smrti. Za všemi jeho
postřehy se přitom skrývá dlouhodobá osobní praxe, provázena také
japonským uměním zachytit plynutí života v lidské přirozenosti.