Nejsme normální. Nikdo normální by se nikdy nenechal nalejt k policii,
ale my jsme extrém. Práce, co děláme, je špinavější než
dvouhvězdičková štětka a za vrchol sociálního vyžití považujeme
pozdravení se s někým, kdo si v posledních dvou hodinách nečistil zpod
nehtů krev. Jsme PSZÚ – Policejní Sledovací a Zásahový Útvar (nebo
taky Parta Slizkých Zkurvených Úchylů – což je vzhledem k tomu, že
mezi námi jsou sériový vrah, pedofil, žhář, sadistka, nerd a další
hříčky přírody, tak nějak přesnější). Vrána k vráně sedá – a
my jsme hejno bílých vran. Neměli nás hledat, neměli nás najít, ale
hlavně si neměli myslet, že jim tohle může projít! Je jedno, že jde
o sektu převtělujících se telekinetiků, my totiž přicházíme s tou
největší opthalmo-stomatologickou lekcí všech dob – oko za oko, zub
za zub.
Vánoce jsou to nejkouzelnější období z celého roku. Doba zázraků, radosti a dárečků. Jenže za hranicemi krbového světla se nocí plíží věci, ze kterých vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Stíny. Monstra. Ježíšek. Mají chuť na cukroví, a často také na krev...
Už je to pět let od chvíle, co jsem naposledy umřel, ale pomalu mi to začíná chybět. Policejní sledovací a zásahový útvar jakž takž funguje, ale nikdo mě nevaroval, že to bude obnášet excelové tabulky, audity a videokonference. Jenže management nikdy...